O dalším období politické nestability a italské rodině Petra Nečase

Voliči pravicových stran a populistických Věcí veřejných se před rokem touto dobou opájeli myšlenkou na těsné vítězství třech stran, které nakonec po volbách zformovaly koalici. Zdálo se to však být pouze nesplnitelným snem, předvolební průzkumy totiž favorizovaly jakožto budoucího premiéra Jiřího Paroubka a předvídaly sociálním demokratům volební zisk okolo třiceti procent. Voliči však rozhodli jinak a česká veřejnost se po dlouhých letech dočkala vlády, která se opírala o skutečně silnou základnu v Poslanecké sněmovně. Sto osmnáct mandátů jako by zaručovalo stabilitu.

Není tomu tak. Českou republiku i v tomto volebním období čeká politická nejistota a nestabilita, která může opět vyústit v širokou politickou krizi a předčasné volby. Pojďme si shrnout fakta.

Vládne nám kabinet dvojí tváře. Vláda Petra Nečase o sobě ráda tvrdí, že je vládou rozpočtové odpovědnosti. I tak se však jednotlivé strany čas od času uchýlí k tu mírným, tu vážnějším rozpočtovým dobrodružstvím, jde přeci o přízeň voličů a ti nemají rádi, když se jim krátí příjmy. Ve vládě tak panuje nálada nedůvěry, protože každý projekt, obsažený v koaliční smlouvě, umožňuje některým hráčům postavit se do protipólu a vytěžit z laciného populismu politický kapitál. S oblibou tak činí především Věci veřejné.

Vláda se také prezentuje jako skupina neohrožených bojovníků proti korupci. Ve skutečnosti však jednotlivé strany nebojují proti korupci jako takové, ale proti korupčníkům z ostatních stran. Odškrtnou si tak nepříjemnou povinnost a navíc vymlátí z protivníků pár procent volebních preferencí nebo aspoň místo ve vysílacím prime time. Dochází tak k humorným a tragickým situacím zároveň, zatímco se ale veřejnost baví převlečenou poctivostí páně Kalouska, napětí v koalici roste.

To bychom měli rozpočet a korupci. Vláda se však v budoucích čtyřech letech bude zaobírat dalšími palčivými problémy, které přinesou boj mezi dvěmi pravicovými stranami a příležitost pro mediální populistickou onanii Víta Bárty. Bude to především volba prezidenta, která nejdéle v roce 2013 přinese do řad koalice zákopovou válku. Je zcela irelevantní, zda si budeme prezidenta vybírat my občané, nebo se opět odehraje oblíbená reality show na Pražském hradě. Vláda se v obou případech bude muset za jednoho z kandidátů postavit a i při usilovném přemýšlení si nedokážu představit kandidáta, na kterém by se současný kabinet dokázal shodnout. Na druhou stranu mám v hlavě celou řadu kandidátů, kteří by byli pro jednotlivé vládní strany přijatelní a kteří by dokázali rozvrátit i tak křehkou spolupráci v rámci Nečasova kabinetu.

Ani těmito třemi problémovými oblastmi však výčet potenciálních příležitostí k rozkolu vládní koalice nekončí. Ministři v minulých měsících ukázali, že se dokážou neshodnout i na hlasování o programu jednání Poslanecké sněmovny, nedivil bych se proto, kdyby za pár týdnů vypukla další krize třeba kvůli volbě předsedy Věcí veřejných, situaci v Sazce nebo čemukoliv jinému. Zkrátka a dobře, nekonečné hádky tak trochu připomínají italskou rodinu, přičemž premiér nedokáže hrát roli respektovaného otce.

Kdo však bude oním zrádcem, který nakonec koalici rozloží? Dovolím si tvrdit, že jím bude právě Petr Nečas.

Dříve nebo později si totiž současný premiér uvědomí, že ODS hraje v rámci koalice až třetí housle, že není vzhledem ke své alespoň elementární sociální citlivosti tato strana schopna hrát vedoucí roli při reformním úsilí a členská základna jí neumožní být věrohodným bojovníkem proti korupci. Vždy zde bude jedna strana, která ji bude obviňovat z nedostatku reformního entuziasmu a druhá strana, která bude brát všechny plusové body za okopávání kotníků reforem. Občanští demokraté nejsou a ani nemohou být s touto koalicí spokojeni, zvláště pak ve chvíli, kdy oním skutečným vládcem není nikdo z ODS. Hlavní roli hraje naopak člověk občanskými demokraty snad nejvíce nenáviděný, tedy Miroslav Kalousek.

Přijde chvíle, kdy tlak ze strany členské základny občanských demokratů doroste do takové míry, že bude Petr Nečas nucen složit funkci premiéra a společně s ministry za ODS z koalice odejít, jinak bude členskou základnou smeten. Možná to bude znít přitažené za vlasy, ale dokáži si reálně představit, že se do čela vlády následně postaví za podpory části ODS, Miroslava Kalouska a především Víta Bárty přechodný premiér, jemuž tou dobou skončí mandát o kousek dále směrem na Hradčany – Václav Klaus.

Tak či onak, tato koalice po dobu celého volebního období nevydrží, alespoň ne bez zásadních změn v mocenském poměru jednotlivých stran a Česká republika je i přes jasný výsledek loňských voleb opět jen několik málo kroků od politické krize.

Pro veřejnost to však nemusí být špatná zpráva. Alespoň věčné vládní půtky a lavírování kabinetu od jedné krize k druhé zabrání realizaci některých pravicových experimentů, které se na nás chystají.