Požadavek na zvyšování informovanosti spotřebitele versus realita

Ochrana a zvyšování informovanosti spotřebitele je v dnešní době často skloňovaným pojmem. Pojmem, za kterým se skrývají neoddiskutovatelně přínosná opatření. Ochrana spotřebitele proti „šmejdům“, kteří podvodnými způsoby z lidí lákají peníze, ochrana spotřebitele proti výrobcům, kteří záměrně klamou nepravdivými informacemi. Kde je ovšem hranice smysluplných a pro spotřebitele přínosných nařízení?

V příštím týdnu nás europoslance čeká na plenárním zasedání Evropského parlamentu hlasování o návrhu zavedení povinného označování země původu masa u masných výrobků, které bylo koncem ledna schváleno poslanci Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin Evropského parlamentu. Myšlenka na první pohled chvályhodná. Neměl by mít spotřebitel právo vědět jaké potraviny a odkud nakupuje? Určitě ano. V případě jednosložkových potravin jako jsou všechny druhy masa, vejce, mléko, ovoce či zelenina, kde není s dohledáním země původu problém, jednoznačně přínosné a žádoucí opatření. Ovšem v případě masných výrobků, které jsou vícesložkovými potravinami, se jedná o představu v praxi značně komplikovanou a pro konečného spotřebitele spíše matoucí. Proč? Ze zcela jednoduchého důvodu – dodavatelé se neustále mění.

Pro hodnocení masných výrobků jsou pro spotřebitele rozhodující dva faktory – kvalita a cena. Kvalita může být garantována i přes neznalost země původu všech jednotlivých složek výrobku. Na druhou stranu cena by se zavedením tohoto nařízení mohla radikálně změnit, a to právě z důvodu změn dodavatelů jednotlivých složek – jednou výrobce nakoupí maso u tuzemského dodavatele, jindy od dánského či německého. Co by to v praxi znamenalo? Pro výrobce zvýšenou administrativní zátěž a náklady na neustálou změnu obalů. To by se promítlo do konečné ceny výrobků. Ovšem ani pro spotřebitele by povinné uvádění informací neznamenalo jednoznačný přínos, ale mohlo by svést ke zmatení, neboť stejný výrobek by každou chvíli obsahoval jiné informace. V konečném důsledku by plošné nařízení znamenalo buď tisíce výjimek pro výrobky, kde se složení může měnit takřka na denní bázi, nebo neustálé změny obalů. Jednoduše řečeno více zmatků než užitku. Očekávané zvyšování informovanosti spotřebitelů by tak mělo efekt spíše opačný.

Samozřejmě, že existují výrobky, u kterých se složení dlouhodobě nemění. A v těchto případech, lze požadavek na označování splnit. Ale to už se v praxi děje nyní – na dobrovolné bázi, a tak by to dle mého názoru, ale i například dle názoru českého Ministerstva zemědělství, mělo také zůstat. Pokud se jednotliví výrobci rozhodnou, že chtějí země původu u masných výrobků označovat, je to zcela v pořádku. Poptávka po tomto typu informací ze strany spotřebitelů je v současné době naplňována například prostřednictvím označení, jako je Chráněné označení původu, Česká potravina či Český výrobek – garantováno Potravinářskou komorou ČR. 

V oblasti potravinářství zajisté najdeme smysluplné požadavky na legislativní změny, které povedou k větší informovanosti i ochraně spotřebitele, a to jak z evropského, tak i z českého pohledu, ovšem zavedení tohoto opatření nepovažuji za jedno z nich.