Pařížská klimatická konference je za námi a vyslala nám několik jasných poselství. Dohoda, která v Paříži vznikla vejde do dějin.
Shodli se na ní totiž všichni zúčastnění zástupci států světa, čímž dokázali, že když jde do tuhého, umíme se sjednotit. Tato nová dohoda má po roce 2020 nahradit Kjótský protokol, který byl až do soboty nejdůležitějším výsledkem mezinárodních snah o snižování emisí skleníkových plynů. O to usiluje i nově vzniklá dohoda, která svůj cíl definovala závazkem držet globální oteplování výrazně pod hranicí 2°C. Troufám si říct, že před začátkem konference snad jen ti největší optimisté čekali tak pozitivní výsledek. Samozřejmě, že k němu nevedla jednoduchá cesta, nicméně dlouhé hodiny a dny složitých vyjednávání a probdělých nocí se vyplatily. A teď už zbývá ten poslední, často nejtěžší krok - tedy aby zúčastněné státy dohodu ratifikovaly na národní úrovni a začala tak co nejdříve platit.
Kromě stanovené hranice globálního oteplování, se podle očekávání také vedl boj o financování méně rozvinutých zemí průmyslovými státy. Výsledkem je, že státy, které nejsou historicky zodpovědné za globální oteplování, dostanou každoročně 100 miliard dolarů na výzkum obnovitelných zdrojů energie, ale například i na pokrytí nákladů pro boj s živelnými katastrofami, které je často sužují. Otázkou zůstává, zda by se v průběhu dalších let neměla změnit současná kritéria, která mezi tyto státy řadí například i Čínu a bohaté arabské země. Ty sice nejsou za globální oteplování zodpovědné v takové míře jako například Evropa nebo USA, ale jejich ekonomiky se vyvíjí ohromným tempem. Navíc Čína neustále staví nové elektrárny na fosilní paliva a arabské země bohatnou na příjmech z ropy, čímž se podílejí na zvyšování emisí. Je tedy k další diskusi, jak se více zaměřit na země, které srovnatelný ekonomický boom neprožívají.
Ač je výsledek dohody velmi pozitivní, je potřeba myslet i na kontrolní mechanismy, které budou zajišťovat plnění závazků jednotlivých zemí. Bez nich by totiž dohoda neměla žádný smysl. Některé země, jako Čína, Indie či Bolívie dlouho proti zavádění plošných kontrol protestovaly a požadovaly, aby se týkaly jen „bohatých“, tedy platících států. Doufám proto, že testy, které budou každých pět let probíhat, budou jako nástroj kontroly stačit.
Globální světová dohoda je hotova. Pokud ji budou všechny státy plnit, má naše planeta dobrou šanci. V tom vidím hlavní poselství a přínos pařížské konference.
