Americké volby 2016

Příštím americkým prezidentem nakonec opravdu bude Donald J. Trump. Kontroverzní podnikatel překvapivě porazil kandidátku Demokratů Hillary Clinton a úspěšně tak završil kampaň, která otřásla (nejenom) americkou politickou scénou.

Když Donald Trump před šestnácti měsíci z Trump Tower (oficiálního sídla The Trump Organization) ohlašoval svoji kandidaturu na prezidenta, málokdo věřil, že se realitní magnát v boji udrží déle než několik měsíců. Mnozí jej vnímali jako pouhou karikaturu, komické “zpestření“ voleb 2016 s jepičím životem. Donald Trump se však ukázal být životaschopným kandidátem, a jak měsíce ubíhaly a zpočátku velmi široké pole republikánských kandidátů řídlo, z Trumpa se stal nový fenomén americké politiky. Poté co přesvědčivě vyhrál republikánské primárky, obdržel v červenci tohoto roku i oficiální nominaci Republikánské strany (byť po velmi intenzivní vnitrostranické debatě).

Jakkoliv zřejmé bylo, že Trumpův apel je pozitivně přijímán velkou částí amerických voličů, jeho celkové vítězství se až do posledních dní zdálo být velmi nepravděpodobným a všechny předvolební průzkumy favorizovaly demokratickou kandidátku. Americký způsob volby hlavy státu je však velmi specifický a pouhá většina hlasů k výhře nestačí. Američané nevolí hlavu státu přímo, nýbrž zprostředkovaně, skrze tzv. „elektory“, česky volitele. Obyvatelé každého státu volí své volitele a až v jejich pravomoci je oficiálně zvolit dalšího prezidenta. Ve většině států pak platí pravidlo „vítěz bere vše“, tedy bez ohledu na to, jakým rozdílem kandidát v daném státě zvítězí, připadne mu celkový počet volitelů, jimiž daný stát disponuje. V konečném součtu se tak může stát, že byť kandidát obdrží celkově větší počet hlasů, při přepočtu na hlasy volitelů zvítězí jeho protivník. Takto zvítězil např. v roce 2000 George Bush mladší a historie se opakuje i letos. Hillary Clinton získala více celkových hlasů, nicméně v přepočtu na hlasy volitelů volby prohrála.

Předvolební průzkumy předvídaly jasné vítězství Hillary Clinton nejenom celostátně, ale i na úrovni jednotlivých států a právě zde se nakonec reálné výsledky od průzkumů nejvíce lišily. Zejména ve státech amerického středozápadu a některých klíčových „swing states“ (státech, v nichž nemá dlouhodobě převahu ani jedna strana) jako např. v Pensylvánii či Michiganu zvítězil Donald Trump vzdor všem předpokladům. Jedno z možných vysvětlení překvapivého úspěchu Donalda Trumpa v těchto státech nabízí americké médium Vox, podle něhož se republikánskému kandidátovi podařilo aktivizovat větší množství voličů mezi bílými muži bez vysokoškolského vzdělání, než se čekalo. Právě tato skupina voličů tvořila (podle prvních povolebních průzkumů) jádro podpory Donalda Trumpa, kdy jej podpořilo 67% bílých mužů bez vysokoškolského vzdělání. V porovnání s Mittem Romneym, republikánským kandidátem z roku 2012, získal Trump také větší podporu mezi černošskými a hispánskými obyvateli, byť většina z nich podpořila Hillary Clinton. Donalda Trumpa také spíše podporovali muži než ženy a v neposlední řadě starší obyvatelé USA. Nahlédneme-li na geografické rozložení podpory obou kandidátů, pak Donald Trump vítězil především ve venkovských oblastech a menších městech.

Příčiny výhry Donalda Trumpa dnes debatují političtí komentátoři, sociologové a přední deníky po celém světě. Častým vysvětlením, k němuž se uchylují, bývá neutěšená ekonomická situace americké dělnické třídy, její stagnující platy a neustále se rozevírající nůžky příjmové nerovnosti. Mnozí komentátoři však přidávají další důvod (a statistická data jej potvrzují), a sice kulturní tenze v americké společnosti. Ti úplně nejchudší Američané volili spíše Hillary Clinton, Trumpa volila bílá, nižší střední třída, která dnes často cítí, že ztrácí vedoucí postavení a špatně se vyrovnává s měnící se demografií americké společnosti, rostoucím počtem imigrantů proudících do USA, či emancipací žen.

Letošní prezidentské volby bývají mnohdy označovány za historické. Nejenom kvůli vysoké míře vzájemných osobních útoků, ale i kvůli zcela odlišným vizím a programům obou kandidátů, jež mají společných průniků velmi málo. Trump, kandidující na platformě ekonomického protekcionismu a nativismu, velmi jasně odsoudil mezinárodní obchodní dohody (včetně severoamerické NAFTY) a hrozil zavedením obchodních tarifů (zejména ve vztahu s Čínou). V tomto aspektu se Donald Trump zásadně rozchází s tradiční ideologií Republikánské strany, která dlouhodobě preferuje volný obchod, a právě jeho ekonomická vize byla jedním z důvodů, proč velká část Republikánské strany Donalda Trumpa nikdy jako svého kandidáta neuznala. Zcela proti dlouholetému bipartijnímu konsenzu jde Trump i v zahraniční politice, kdy jako první prezident od konce druhé světové války otevřeně zpochybnil aktivní americkou roli na světové scéně, v kontrastu s oficiálním postojem Republikánské strany se vyjadřoval mnohem smířlivěji k ruskému prezidentovi Putinovi (kdy navrhl uznání anektovaného Krymu jako ruského teritoria), NATO, pilíř evropské bezpečnosti, označil za “překonané“ a celkově se profiloval jako poměrně izolacionistický kandidát. V domácí politice Trump kampaň budoval na radikální protiimigrační rétorice, včetně plánu výstavby zdi podél celé americko-mexické hranici. Mix těchto politik společně s populistickým vystupováním, a mnohými rasistickými či machistickými komentáři, z něj udělaly jednoho z nejvíce kontroverzních prezidentských kandidátů moderní americké historie.

Zahraniční politika však pro Donalda Trumpa během kampaně nebyla prioritním tématem a do značné míry je nyní zbytek světa odkázán k čekání na jeho první kroky. Tato nejistota se odrážela i v prvních vyjádřeních evropských politiků reagujících na výsledky voleb. Většina z nich vyjádřila respekt k volbě amerických občanů, ale i obavy z podoby vzájemných budoucích vztahů. Německá kancléřka Angela Merkel nabídla Donaldu Trumpovi úzkou spolupráci založenou na „vzájemně sdílených hodnotách“, její vicekancléř Sigmar Gabriel a další němečtí politici pak vybízejí k poučení se z Trumpova vítězství a varují před nástupem populismu v Evropě. Předseda Evropské Rady Donald Tusk a předseda Evropské komise Jean Claude Juncker v otevřeném dopise Donalda Trumpa vybídli k účasti na EU –USA summitu, jenž by mě stanovit definovat „směr vzájemných vztahů pro následující čtyři roky“.